Leon Zirkt

Psát znamená pamatovat si, střípky, souvislosti. Vzpomínky, jež kromě pro pisatele možná nemají žádnou cenu. Psát je totéž co nezapomínat. Řetězení roků. Hromadění. Změť a prázdné plochy. Sklouzávání pohledu v kavárně, když hustě prší. Zahození. Zmatení. Pomalu se v této změti vynořuje dům. Dům ve vzpomínkách. Po tolika změnách bydlišť se opět vynořuje. Stojí se pak u něho a dva prsty se dotýkají plotu. Třeba projede auto. Třeba bude celou hodinu ticho. Psát znamená zabývat se nepodstatnými detaily a slovy, která byla při různých příležitostech řečena. A pak také tento svět, města, cesty a hotely. Místa a jména. Svět, ve kterém je možno se jmenovat Alva Torini, Luc Samuelson, Next One (jak se vidělo kdesi na plakátech) nebo Leon Zirkt, leon zirkt nebo prostě jenom zirkt.

Leon Zirkt se vrací z Paříže do města Ustrnutí

Pořád jakási nedostatečnost, unylý vzduch, který musíme dýchat, když přestaneme, aspoň na okamžik, doufat. Pořád ta stejná nebo podobná nespokojenost: jak zahýbají ulice, jak lidé převrátí hovor v monolog a pak jen tiše vrže sníh. Možná, že je ti smutno.
Možná, že si zvykáš. Musíš si položit tolik zbytečných otázek, abys byl schopen věřit v jasnost dalších dnů. Cítíš, že tvé prsty registrují čas, který se neustále pozoruje, ale když se vrátíš do města Ustrnutí, máš pocit, že se titíž lidé chovají stejně, že obelhávají svět ještě další sklenkou vína nebo půllitrem piva. Jsou blažení, že se mohou takto obelhávat. A pak jim svítí oči, když se vracejí pozdě večer domů, ale z jejich kroků se svobodomyslnost a blaženost jaksi vytrácí. Přijdou, ani nepozdraví manželku s připraveným čajem, které již oschly slzy. Město Ustrnutí má zvláštní čas, zvláštní dynamiku, což cizinec, kterým skutečně Leon Zirkt je, nemůže nikdy pochopit. Možná by i pochopil, ale bojí se neskutečného zdržení na cestě od –. Ku městu ho již vlastně nic netáhne. Potkává dospívající na ulicích, jak se vysmívají jen o pár let starším pro jejich pomalé pohyby. Nemohou tušit, že budou vystaveni posměškům, až se situace obrátí a bude jim, dejme tomu, dvacet osm a kdy budou říkat: už ode mne nic nechtějte, jsem už mimo, chci si jen tak spokojeně žít. V městě Ustrnutí krátký čas mladosti začíná 1. září posledního roku základní školy a končí vystřízlivěním na prahu třicítky. Pak už jen usedlá dospělost, na jejímž konci tušení pobírání důchodu. Mezitím se střídají zimy, tu se sněhem a s náledím na vozovkách nebo jen tak holomráz. Něco se určitě posunuje vpřed, ale jen velmi neznatelně. Možná, že by se to dalo zjistit, kdyby se opět, jako dřív, sedělo za oknem a zachycovala se každá změna, ale třeba je i čekání přespřílišná aktivita, která by narušila chod tohoto bezvládného města.

Usazené vzpomínky

Linoleum v kuchyni.
Usazené vzpomínky. Nedopitá káva a ošoupané přehozy. Nenatřené dveře. Schody. Chodí se po nich do sklepního bytu. Pro brambory. Vedle hoří oheň. Někdo tam pracuje. Chůze po schodech nahoru není známa. Opadávající stěny jsou nasáklé křikem, nadávkami anebo tichým vyměňováním slov. Koberec shrnut.
Psi běží naproti a samota se postupně buduje. Okno na dvůr nejde dovřít. Dívá se na uzavřenou zahradu. Opět petlice a zašupování. Zašupování vrátek, aby psi nevyběhli.
Tam či onam, někdy na dvůr, někdy zase nazpátek. Zase kuchyně. Závěs a pak balkon s výhledem na město. Po dešti na garáži zůstaly malé kaluže vody. Sedí se ve verandě v proutěných křeslech. Dům má svou vlastní dynamiku, ale navenek je naprosto opuštěný. Hlavně zahrada. Někdo tam občas přistřihuje růže. Někdy se seká trávník nebo plejí záhony. Často se však neděje vůbec nic. Sousedé kolem procházejí, ale už je ani nenapadne otočit hlavu. Dny se pak stále více opakují a v lidech v domě se cosi usazuje. Zvoní telefon. Málokdo ho však slyší, a pak zase klid.

22. 46

Viděl sám sebe, kouřícího na lavičce v nějakém neznámém, zapadlém městečku.
Vedle sebe deník a diář, který mu nyní počítal minuty a vteřiny do odjezdu.
Za ním šedá budova starého nádraží.
Jeho dětství. Ne, tuto zastávku neznal, ale bylo to dosti podobné.
Už celé dny putoval krajinou, částečně si na ni i pamatoval.
Vrátil se tedy opět ze země Sněhů.
Seděl. Jedna část jeho postavy se ztrácela ve tmě.
22. 31. Čas, který ještě musel pochopit, stejně jako musel pochopit uplynulých dvanáct měsíců.
Seděl. Trávil čas, který ho vlastně otravoval. Nebo ne?
Ještě váhal. Pak vlak, nástup, ztichlé minuty hledání volnějšího kupé.
Rozjezd. Otočení hlavy na ospalé nádraží.
22. 46. První les na trase. První usnutí.

Osamělý bar

Zmaten, jen deštník přichystán
Klouzaje zrakem po neznámém předměstí
Ticho, namáhání očí
Ticho, jen zastrčený bar a v něm prázdno
Pár minut po půlnoci, přesto však usedá a rozhlíží se
Odněkud z výše: ″Dáte si něco, pane?″
Obrací hlavu: ″Skotskou… i když skotskou nikdy nepiju.″ Číšník zmizel. Ticho, ticho a hledění na špinavou ulici
″Vaše skotská,″ ticho, upíjí snad i ono ticho
″Dáte si další?″ hlas jako by vycházel zpoza stolu
″A… ano… a k tomu ještě kávu, prosím″
Nic se neděje, teď teprve zjišťuje, že některé židle jsou již zvednuty
″Už zavíráte…?″ dostane přes rty
″Pro takové jako jste vy, pane, nezavíráme nikdy″
″Aha,″ vyklouzne mu
a pak ještě půlhodina ticha
poté zvedne peněženku a číšník se pomalu přišourá s účtem
zanechává podivné spropitné
pro takové jako jste vy, pane, nezavíráme nikdy

Ano: zítra

Tedy, ano: zítra. Bolestmi dnů nelze úplně otupět, vnímám mrazy, rozbředávání sněhu, vítr, pomalé posuny lidí směrem k nadzemní stanici metra. Jak jinak. Praha je zase zasunutá ve své nečinnosti a lidé volí ty nejobvyklejší slova k laciné domluvě, ošperkovanou tu a tam přisprostlými výrazy.
Vnímám mráz, tuhnutí prstů a okorávání rtů, říkám ano: zítra a přesto se obracím někam do minula, nic nemůže být nesouvislejší než toto, pohyby, postavy lidí, postavy viděné v jakémsi lesoparku na okraji města, jejich hry s dětmi. Na cestičkách se odehrává nuda nedělního odpoledne, jako by: nikam nesměřovat. Prazvláštní vyloučenost. Hovory odkázány na nejpotřebnější souvětí. Ano: zítra. Tento park, potok, který byl nejspíše ještě před několika dny zamrzlý, ale dnes už si voda prorazila cestu na povrch. Zítra, zase ten nepochopitelný pocit, vidět sebe sama jako drobnou postavičku v černém plášti procházející dubovým lesem a o několik desítek hodin poté, v šedivém obleku pronášející slova s rukou volně nataženou k plátnu, na které jsou promítány vybrané věty z jakési vlastní přednášky. Zítra. Zase úzkost, že se nepodaří změna z tichého zasmušilce. Úzkost a přemílání nejvhodnějších slov, která se použijí v diskuzi v cizí řeči. Nenávistné pohledy babiček s vnoučaty. Podivná vyloučenost. Vypadávání z pohledů sídlištních občanů s jejich napěchovanými taškami ze supermarketů. Raději tedy najít zelenou značku, která míří nazpět k oné nadzemní stanici metra.
Ranní probuzení. Do ucha příručního kufru vsunout adresu s místem ubytování. Poslední přezkoumání bytu, ve kterém se týden neodhrne záclona, neotevře okno, nic se nepohne. Letištní hala v dopoledním šumu, malý zástup před odbavovací přepážkou. „Dobrý den“ „Let do Lisabonu“ „Zavazadlo navíc?“ „Ano příruční, lehké“ podotýkám. „Hezký let a gate číslo 5, prosím“. Zase další zástup lidí. Pohled někam neznámo vzhůru. Žádáme cestující, aby si připravili svůj cestovní pas, palubní jízdenku a doklad o zavazadlech.

Poslední host

Tma. Jen zpola zavřenými dveřmi světlo. "Dobrý večer," hlesneš. Pohled upřen na chodbu. "Váš klíč, pane." Obracíš hlavu za tím hlasem a v té polotmě se vaše ruce setkají a pak v jedné ruce držíš klíč a v druhé kufr a stoupáš do schodů. "Děkuji," zastavuješ se. Pak opět stoupáš do pater, hlava svěšena, protože se čas musel vrátit o jedno desetiletí zpět. Schodiště je podivně osvětleno a zámek ve dveřích se obtížně nahmatává.
Koupelna. Světlo nad zrcadlem. Strnule se dívá z okna na náměstí s kostelem a starou továrnou, která již dávno neslouží svému účelu. Pak v pokoji zhasne. Tma. Ještě je slyšet, jak dole zamykají za posledním hostem.