Muž, který se štítil sám sebe

″Utéct z hospody, kdyby jen bez zaplacení, ale i bez konzumace, to je vrchol sprosťáctví.″
Tu větu uslyšel za svými zády, když se otočil ve dveřích taverny, aby odešel. Cosi se utrhlo, příval myšlenek a pocitů. Cosi se tím spustilo. Servírka se smála. Jako by jej ta věta zobrazila v jeho dosavadní existenci, jako by od narození odmítal život, pohrdal zrozením, vlastní matkou. Ne náhodou to byl ženský hlas a smích. Ta bezostyšná vydanost mateřským citům! Ta člověčí závislost na potravě! Tak, tak, odejít bez konzumace a tedy i bez zaplacení, vrátit vstupenku! Už jako nemluvně zřejmě odmítal mateřský prs. Udělalo se mu nevolno při představě, že si nechával ucpat pusu tím nepevným žokem, opatřeným bradavičnatým hrotem.
Tak tak je to, říkal si dívaje se doma z okna a cítil se jako souchotinář v kajutě zaoceánského parníku. Byla mu dávno odporná jakákoli tělesnost, živočišnost, již ještě žádný smrtelník nepřekonal. Uplatňoval přísná hygienická opatření. V autobuse a v tramvaji se dotýkal madel jen přes kapesník, anebo raději chodil pěšky. Pozoroval se při jídle, vnímal, studoval, jak potrava zapadává tam dovnitř jako do sloje. Podobal se malému dítěti, které se ptá, jestli lžička nebyla olíznutá. Ale nebyl to pouhý strach z infekce, byla to filozofie. Každé spojení se světem považoval za nepohodlnou překážku k cestě za vlastním oddělením, za vlastním já. Nesnášel také to středomořské líbání na pozdrav, a zvlášť odporní mu v tom byli muži. Vzpomněl si na jednoho takového blonďáčka, co pusinkoval všechny příchozí do společnosti a málem při polibku vcucnul tvář objektu nebo dokonce i jeho ušní boltec.
Pokaždé znovu a jinam schovával před odchodem z bytu cenné věci před zlodějem - abych ho zmátl, šeptával si pro sebe. Vstal od okna, aby se přesvědčil, zda krabičky jsou na svých posledních místech. S ulehčením zjistil, že zloděje opět zaskočil. Objevil přitom ale na rohové skříňce v předsíni hrnek od kávy, na jehož dně se již vytvořila plíseň. To bylo špatné znamení. Něco takového se mu dlouho nepřihodilo! Něco s ním není v pořádku. Ihned s hrnkem odskočil do kuchyně a pozoroval, jak plíseň v piruetě mizí s proudem vody do odpadu. Pečlivě po sobě vždycky nádobí myl, jedva dojedl nebo dopil. Vytíral třikrát denně. Po příchodu z úřadu pokaždé vyluxoval. Míval potom lepší pocit. Dnes ale vysávání nepomohlo.
Moci si tak nějak odlehčit! Co třeba koupel, vytlačit svým tělem vodu, která člověka podle Archimédova zákona nadlehčí. Opláchnout ty duchovní proleženiny. Pozoroval, jak se sprchové sluchátko vznáší ve vodě jako had při zaklínání a dlouho proti tomu nebyl schopen nic udělat. Cítil se slabý na to, aby se předklonil, vzal sprchu a uložil ji do vidlice. Přemýšlel, v čem udělal chybu. Ne dnes, ale už kdysi, dávno. Určitě měl víc studovat, jazyky, přírodovědu a -taky hygienu. Neviděl budoucnost, je jenom stále se začínající a zároveň se ukončující přítomnost. Nedávno zkusil sportovat. V obrovské nafukovací hale ho přepadla agorafobie a klaustrofobie zároveň. Najednou nechápal, proč se tam ohání tou plácačkou.
Měl chuť si odplivnout. Ano, co kdyby si začal odplivovat, možná by to pomohlo. Měl si odplivnout před hospodou, když vycházel, že ho to jenom nenapadlo! Proč teď tahat za záchranou brzdu, když vlak už stojí? Vylezl z vany s předsevzetím, že si začne odplivovat.
Byl bezkrevný, záviděl plnokrevným, těm, co se s nevysvětlitelnou důvěrou oháněli tenisovou raketou, záviděl při odchodu z práce vrátnému pro jeho optimismus, záviděl dokonce i starší bábě s rukou v sádře, kterou potkal na ulici, záviděl někomu, kdo mokl, protože si zapomněl vzít deštník. Ti všichni opravdu něco prožívali! A jak snadno lidé věří výrobcům potravin?! A řidičům, pilotům a kapitánům lodí. A že se ráno zas probudí, když země se podobá kosmické lodi, kterou nikdo neřídí. Záviděl pozůstalým v černém, protože jistě milovali svého nebožtíka. A možná že záviděl i jemu. Záviděl komukoli cokoli. Kdokoli je na tom lépe než já! Jaképak sprosťáctví? On vnitřně nebyl, byli jen oni. Musel se oddělit. Nalézt své já. Šlo mu o sebe, aby mu o něco ještě vůbec šlo.
Na chvíli zavřeš oči a pak je zas otevřeš, a to mezi, to jsi ty. Nemohl usnout. Jeho vědomí zbytnělo jako nějaký lalok, vak plný formulí a inklinací. Teď bude luštit křížovku on! A jen když bude v nouzi, musíte mu napovídat. Teď on si dovolí komfort myšlení na život a na smrt a na to všechno. Hle, jsem muž, který se začal štítit sám sebe. Zemřít, to by byl ten nejsterilnější počin. Ale smrti, právě smrti se bál. A ještě trochu víc se bál výsměchu ze strany kolegů z kanceláře a bývalých spolužáků, s nimiž se ještě scházíval. Jako by reprezentovali nějaký Poslední soud. Ale i oni jsou před soudem, napadlo ho, a bylo na tom cosi osvobodivého.