Feministé 2004


***
PETR PAZDERA PAYNE




Autor četl z chystané knihy Figury, figurace, figuranti a figuríny.

Lumière noire

Na pláži proroků.
Ztracení lodivodi, opilí potápěči, zábavní myslitelé, neposlušní posluchači. Gestikulující řečníci. A taky vědmy.
Jedna z nich přistoupila k mé osobě a pravila: ″My víme, že jsi tu na divoko.″ Nebylo možné to nezaregistrovat. Zatracená vědma! Kdyby byla prorokyní, vnímala by neviditelné záření, černé světlo, vycházející z mého nitra. Jak to, že nechápe neúprosnou logiku, podle níž platíme slepotou za právo vidění? Perioda temna střídá periodu světla, neboť oči nemohou vydržet příliš dlouho na ostrém jižním slunci.
″Aby sis nemyslel,″ pokračovala, ″že nevím, co si myslíš,″ řekla: ″po ránu bude vše šedé, šedé moře, obloha a skály, šedé domy, asfalt, ulice, šedá auta, šedá kůra platanů... jen jejich velké listy se budou nepatrně zelenat.″
Ano, den se stal pro oči snesitelnějším. Vstoupil jsem do města a četl nápisy: Zákaz výlepu, Vysoká kadeřnická, Psykopat, Karkulterie. Šedaví byli lidé, jakoby zasaženi morem. Jen listy platanů se zelenaly. Zvláštní komando v šedomodrých uniformách procházelo ulicemi. Muži s brigadýrkami na vyholených lebkách, posunutými hodně do čela, propírali svýma vypoulenýma očima obyvatelstvo. Na hrudi měli znak se třemi nesrozumitelnými iniciálami. Utekl jsem ze středoměstí a bloudil v labyrintu uliček mezi vilkami bohatých. Až se mi konečně podařilo vyjít ven, v otevřenou krajinu bez lidí. Tráva měla nádech do žlutozelena.
Když jsem zastavil, věštkyně mě minula a předešla znenadání. V copu měla křížem zapíchnuté dvě hořící pochodně. Dělala, že mě nevidí - jako bych neznal její styl! Vrátil jsem se oklikou na pláž proroky opuštěnou.
Měl jsem chuť taky něco říct. Světýlka přístavu se tetelila jak žhavé uhlíky ve větru.
nˆaˆhˆoˆrˆu
Muž, který se štítil sám sebe

″Utéct z hospody, kdyby jen bez zaplacení, ale i bez konzumace, to je vrchol sprosťáctví.″
Tu větu uslyšel za svými zády, když se otočil ve dveřích taverny, aby odešel. Cosi se utrhlo, příval myšlenek a pocitů. Cosi se tím spustilo. Servírka se smála. Jako by jej ta věta zobrazila v jeho dosavadní existenci, jako by od narození odmítal život, pohrdal zrozením, vlastní matkou. Ne náhodou to byl ženský hlas a smích. Ta bezostyšná vydanost mateřským citům! Ta člověčí závislost na potravě! Tak, tak, odejít bez konzumace a tedy i bez zaplacení, vrátit vstupenku! Už jako nemluvně zřejmě odmítal mateřský prs. Udělalo se mu nevolno při představě, že si nechával ucpat pusu tím nepevným žokem, opatřeným bradavičnatým hrotem.
Tak tak je to, říkal si dívaje se doma z okna a cítil se jako souchotinář v kajutě zaoceánského parníku. Byla mu dávno odporná jakákoli tělesnost, živočišnost, již ještě žádný smrtelník nepřekonal. Uplatňoval přísná hygienická opatření. V autobuse a v tramvaji se dotýkal madel jen přes kapesník, anebo raději chodil pěšky. Pozoroval se při jídle, vnímal, studoval, jak potrava zapadává tam dovnitř jako do sloje. Podobal se malému dítěti, které se ptá, jestli lžička nebyla olíznutá. Ale nebyl to pouhý strach z infekce, byla to filozofie. Každé spojení se světem považoval za nepohodlnou překážku k cestě za vlastním oddělením, za vlastním já. Nesnášel také to středomořské líbání na pozdrav, a zvlášť odporní mu v tom byli muži. Vzpomněl si na jednoho takového blonďáčka, co pusinkoval všechny příchozí do společnosti a málem při polibku vcucnul tvář objektu nebo dokonce i jeho ušní boltec.
Pokaždé znovu a jinam schovával před odchodem z bytu cenné věci před zlodějem - abych ho zmátl, šeptával si pro sebe. Vstal od okna, aby se přesvědčil, zda krabičky jsou na svých posledních místech. S ulehčením zjistil, že zloděje opět zaskočil. Objevil přitom ale na rohové skříňce v předsíni hrnek od kávy, na jehož dně se již vytvořila plíseň. To bylo špatné znamení. Něco takového se mu dlouho nepřihodilo! Něco s ním není v pořádku. Ihned s hrnkem odskočil do kuchyně a pozoroval, jak plíseň v piruetě mizí s proudem vody do odpadu. Pečlivě po sobě vždycky nádobí myl, jedva dojedl nebo dopil. Vytíral třikrát denně. Po příchodu z úřadu pokaždé vyluxoval. Míval potom lepší pocit. Dnes ale vysávání nepomohlo.
Moci si tak nějak odlehčit! Co třeba koupel, vytlačit svým tělem vodu, která člověka podle Archimédova zákona nadlehčí. Opláchnout ty duchovní proleženiny. Pozoroval, jak se sprchové sluchátko vznáší ve vodě jako had při zaklínání a dlouho proti tomu nebyl schopen nic udělat. Cítil se slabý na to, aby se předklonil, vzal sprchu a uložil ji do vidlice. Přemýšlel, v čem udělal chybu. Ne dnes, ale už kdysi, dávno. Určitě měl víc studovat, jazyky, přírodovědu a -taky hygienu. Neviděl budoucnost, je jenom stále se začínající a zároveň se ukončující přítomnost. Nedávno zkusil sportovat. V obrovské nafukovací hale ho přepadla agorafobie a klaustrofobie zároveň. Najednou nechápal, proč se tam ohání tou plácačkou.
Měl chuť si odplivnout. Ano, co kdyby si začal odplivovat, možná by to pomohlo. Měl si odplivnout před hospodou, když vycházel, že ho to jenom nenapadlo! Proč teď tahat za záchranou brzdu, když vlak už stojí? Vylezl z vany s předsevzetím, že si začne odplivovat.
Byl bezkrevný, záviděl plnokrevným, těm, co se s nevysvětlitelnou důvěrou oháněli tenisovou raketou, záviděl při odchodu z práce vrátnému pro jeho optimismus, záviděl dokonce i starší bábě s rukou v sádře, kterou potkal na ulici, záviděl někomu, kdo mokl, protože si zapomněl vzít deštník. Ti všichni opravdu něco prožívali! A jak snadno lidé věří výrobcům potravin?! A řidičům, pilotům a kapitánům lodí. A že se ráno zas probudí, když země se podobá kosmické lodi, kterou nikdo neřídí. Záviděl pozůstalým v černém, protože jistě milovali svého nebožtíka. A možná že záviděl i jemu. Záviděl komukoli cokoli. Kdokoli je na tom lépe než já! Jaképak sprosťáctví? On vnitřně nebyl, byli jen oni. Musel se oddělit. Nalézt své já. Šlo mu o sebe, aby mu o něco ještě vůbec šlo.
Na chvíli zavřeš oči a pak je zas otevřeš, a to mezi, to jsi ty. Nemohl usnout. Jeho vědomí zbytnělo jako nějaký lalok, vak plný formulí a inklinací. Teď bude luštit křížovku on! A jen když bude v nouzi, musíte mu napovídat. Teď on si dovolí komfort myšlení na život a na smrt a na to všechno. Hle, jsem muž, který se začal štítit sám sebe. Zemřít, to by byl ten nejsterilnější počin. Ale smrti, právě smrti se bál. A ještě trochu víc se bál výsměchu ze strany kolegů z kanceláře a bývalých spolužáků, s nimiž se ještě scházíval. Jako by reprezentovali nějaký Poslední soud. Ale i oni jsou před soudem, napadlo ho, a bylo na tom cosi osvobodivého.
nˆaˆhˆoˆrˆu

Dutina

Již tehdy u mně došlo k vyšinutí, byla to výhybka mého života. Tehdy, když jsem za Tebou přijel, před pětadvaceti lety, vlastně ne, spíš až když jsem od Tebe odjel, tehdy jsem nahmátl v sobě tu dutinu; nevím, jestli zvenčí nebo zevnitř, ale byla to zlá dutina. Zlá a nahá, prázdná a nekonečná, protože dutiny, dutiny jsou vždy nekonečné, nezměrné. Byl jsem víc než nahý. Prázdnota dědičná mě obestřela. A tušení nekalé budoucnosti. Tušení, že přijde strašně smutný čas: vzdálení od Tebe a od lidí. Příliš jsem se k Tobě upínal. Na cestě za Tebou jsem si říkal, že spolu vykonáme velké věci. Ta strašná tíha: vykonat velké věci. Byla to posedlost, choroba. Objímal jsem Tě, a přesto ve mně něco volalo: nesmíš, nemůžeš, musíš být sám. Proklatě sám, kvůli těm velkým věcem. Obrovským věcem jako jsou oblaka, jež jsem pozoroval cestou k Vašemu domu. Cokoliv lze do oblak promítat, tajemné i docela obyčejné obrazy. Příznačná pro mé vize byla právě ona neurčitost, vábivá svou nijakostí. Vše se mísilo: vábení Tvé s vábením nebe. A má duše se štěpila. Pravil jsem, jak bylas daleko ve svém huňatém svetru, "víš, asi jsem nějak hloupě monogamní," a přitom jsem ti byl nevěrný, nejen tobě, ale ženě vůbec, protože jsem se již upsal "těm velkým věcem", oblakům, smilnil jsem s nimi, tak polygamně v nich zakořeněný.
Vracel jsem se domů, a polykal poslední třešně toho roku, bylo rozjeté léto, a vše se strašně rozjelo za tím rozcestím, a dutina ve mně rostla... dutina, jež snad ani není z tohoto světa.
nˆaˆhˆoˆrˆu
Texty jsou publikovány se svolením jejich autora. © Pepyk